Tajuplná kniha

Vše začalo nevině. Dva třináctiletí chlapci Armín a Artuš vylezli na půdu. Hned jakmile vešli je upoutala velká kniha, která ležela na nevelikém zaprášeném stolku. Kniha sama o sobě byla velice zaprášená a opředena spoustou pavučin. Nejprve na knihu vůbec nechtěli šahat, ale ta klučicí zvědavost je zkrátka přemohla. Otevřeli první stranu a zděsili se! Na zežloutlém listu papíru se tyčil obrovský vlk, kterému doopravdy svítily oči! Byl skutečně hrůzostrašný! Cenil na kluky své dlouhé zuby. „Vidíš toho vlka? Toho bych nechtěl potkat v lese!“ Zašklebil se Artuš. Armín si mezi tím bedlivě prohlížel stránky. „Podívej tady to vypadá jako nějaké zaklínadlo!“ Užasle vykřikl Armín. „Nečtěte to nahlas!“ Ozval se známý hlas. Ve dveřích stála jejich dobrá kamarádka Mariana. „Už delší dobu vás hledám kluci! Ukažte mi tu knihu!“ Nedočkavě jim vytrhla z rukou tajemnou knihu. Mariana si ji se zájmem prohlížela a něco sama pro sebe si mumlala. „No, co na to říkáš? To musí být, ale pořádně stará kniha! Je to totiž psané ručně!“ Armín nemohl zakrýt úžas ve svém hlase. „Tuto knihu jste neměli nikdy otevírat!“ Zakřičela ne ně trochu hystericky Mariana. „Co tím myslíš neměli otevírat?“ Zeptal se překvapeně Artuš. „Je to kniha, kterou napsal samotný ďábel! S pomocí jednoho smrtelníka. Víte kluci myslím, že bych vám měla něco říct. Já občas mívám věštecké sny. Nebo nějaké vize a o této knize se mi včera večer zdálo. Před sto lety byl jeden člověk, který uctíval ďábla. Každý třetí den mu dával lidské oběti a za tuto službu se mu ďábel rozhodl odvděčit. Dal mu věčný život, ale za strašlivou cenu. Musel se živit lidskou krví. Podstatně se mu zvětšily špičáky a sám o sobě vypadal jako už by byl mrtvý. Začalo se mu říkat upír. Asi o rok později napsal s ďáblem tuto knihu, aby získali další stoupence. Jenže pak nastal převrat! Nějaká holka mu vrazila do srdce kůl a dala mu do pusy česnek tím se zamezilo jeho řádění. Knihu potom uschovali na toto místo a doufali, že už ji nikdy nikdo nenajde, protože kdyby ji někdo otevřel v knize by se probudilo zlo a upír by se probudil! A potom už by proti upírovi nic nepomohlo!“ Skončila Mariana a vztekle pohlédla na dva kluky, kteří jen nevěřícně kroutili hlavou. „To nemůže být pravda!“ Řekl nevěřícně Artuš. „Mé vidiny nikdy nelžou! Pokárala je Mariana. „Ale proč jsi nám o svých vidinách nikdy neřekla?“ Zeptal se Armín. „Nebyl důvod a stejně byste mi nevěřili! Existuje jen jeden způsob jak knihu zničit a tím zamezit ďáblovu řádění. Knihu musíme spálit, ale ne jen tak ledajakým způsobem! Musíme provést přesný rituál, ale na tem se musím připravit. Nemáme moc času. Víte co, domluvíme se takhle. Já si pučím tu knihu a vy budete čekat v šest hodin na zahradě. Až dám znamení vlezete ke mně oknem.“ Kluci souhlasili. Šli na zahradu. Už bylo dávno po šesté. Čekali na znamení, ale to stále nepřicházelo. Dívali se do červeného okna a už pomalu začínali uvažovat o tom, zda nemají jít domů. V tom, ale kdosi ze zadu zvolal. „Kluci hotovo! Jdeme! Změna plánu! Musíme do lesa!“ Zvolala Mariana a dala se do běhu. Kluci si nemohli nevšimnout značně přeplněného batohu, který zapáchal česnekem. Raději se už na nic neptali a jen tiše běželi vedle Mariany. Doběhli doprostřed velkého černého lesa. Mariana se podívala na hodinky. „Musíme si pospíšit máme málo času!“ Vysypala hromadu česneků a udělala zní hranici. Kluci mezi tím nabili do země na každou světovou stranu jeden dřevěný kříž. Mariana položila knihu na hranici. Z ničeho nic začal foukat silný vítr. Jakoby se příroda snažila spálení knihy zabránit. Vítr byl čím dál tím silnější. „ARCHILUS PILANTUS DJAMO!“ Zakřičela do větru Mariana a v tom vítr ustal. Kluci se už raději Mariany ani nezeptali jak to udělala, chtěli mít vše už raději za sebou. Mariana každému z kluků dala do ruky list papíru a vysvětlila jim postup jak budou zaklínadla vyslovovat. Společně zapálili hranici a Armín začal odříkávat zaklínadlo: „Prach si a v prach se obrátíš všechno zlé v popel zvrátíš!“ Po té začal zase zaříkávat Artuš: „Ohni života i ohni smrti vrať všem nevinným zpekla duši!“ Nakonec se přidala i Mariana. „ Znič démona, knihu spal neboť pro lidi čeká v nebí ráj!“ Hned jak to dořekli zvedl se vítr  a oheň uhasil. Po knize však vůbec nic nezbylo. Nebezpečí bylo zažehnáno!