Zlatý déšť

„Petře, počkej na mě!“ volala dívenka a dala se do běhu. Její malé bosé nožičky se bořily do trsů trávy. Ona však byla zcela rozhodnutá dohnat bratra. Ten chtěl svou mladší sestru postrašit a schoval se za keř. Anička utíkala strání, už chtěla proběhnout kolem Péťova keře, když v tom znenadání změnila směr. Oběhla houští a za hlasitého „Bááááf!“ skočila bratrovi kolem krku. Ten překvapivý obrat nemohl pochopit: „Jak si mě tady našla?“ „Kytičky mi to pověděly.“ smála se Anička. „Kytky přece nemluví.“ odsekl Petr. „Ale se mnou ano.“ odvětila a nahodila tak upřímný obličej, jak to jen děti v jejím věku dovedou. „Nuže dobrá, ale teď už pojďme domů. Otec bude mít starost.“

   Táta již na ně čekal. Sedal vždy v čele velkého stolu, který byl součástí obrovské síně, kde v minulosti probíhaly slavnosti a oslavy, jak to bývalo na šlechtickém dvoře zvykem. Dnes však místo dvořanů bylo přítomno pár pavouků a krys. Anička začala do místnosti nejprve opatrně nakukovat, měla trochu strach otce vyrušit z jeho rozjímání, ale Petr ji postrčil vpřed. „V podvečer se ve vesnici koná slavnost letního slunovratu. Chci, abyste mě oba doprovázeli. Ty Anno, se postaráš o květiny a Petr o koně.“ Oba přikývli a začali se pomalu vzdalovat z místnosti. Věděli, že není moudré se s otcem pouštět do hovoru, protože je dnes výročí úmrtí jejich matky.

   Udělali vše, přesně tak, jak jim táta poručil a vydali se společně na cestu. Do vesnice dorazili zrovna ve chvíli, kdy byla oslava v plném proudu. Lidé tančili, pili a zpívali. Vypadalo to, jako by je nic z jejich veselení nemohlo vyrušit. Když v tom se u šibenice zjevila tmavá postava. Sundala černou kápi, která skrývala nehezký obličej. „Čarodějnice!“ zvolalo nějaké dítě a dalo se do pláče. Hudba přestala hrát a nastal zmatek. „Ráda vás zase po letech vidím!“ ušklíbla se babizna a všechen lid se zastavil. „Pět let uteklo jako voda. To, co jste mi způsobili, vám však nikdy nezapomenu!“ zvolala ježibaba a dala se do smíchu. „Slyšte můj trest! Ať každá kapka vody v potoku, či v moři, rybníku či v řece, v studni ba i u pramene v lese VYSCHNE!“

   Jak řekla, tak se i stalo. Vesnici i okolí postihlo sucho. Úroda byla naprosto spálená sluncem a lid vyprahlý a žíznivý. Kdo v těchto končinách nemusel z nějakého závažného důvodu zůstávat, bral nohy na ramena a utíkal pryč. Kníže věděl, že je jediný, kdo může situaci vyřešit. Již se v ní jednou nacházel. Před lety, když byli jeho děti ještě nemluvňata, postihly vesnici záplavy. Bylo to dílo právě této nedobré čarodějnice, která se mstila vesničanům za to, že ji vyhostili. Kníže, jako správný šlechtic a správce panství se dal s babiznou do boje. Avšak mocná kouzla jsou silnější než hrubá síla a tak se stalo, že prohrál. Voda si pak vzala jeho ženu a on zůstal sám se dvěma dětma.

 „Dávej na svoji sestru pozor Petře. Jsi teď jediný koho má.“ loučil se. „Neboj, tati, až se vrátíš, vše bude v naprostém pořádku.“ Kníže na to nic neřekl, nechtěl synovi brát naději na shledání, ale sám v ni moc nedoufal. „Aničko, opatruj svého bratra.“ řekl a objal oba velice pevně. „Už musím vyrazit.“

   Šel dlouho lesem. Dorazil tam právě před svítáním, kdy panuje ještě noc, a temné síly jsou nejsilnější. Čarodějnice ho už čekala. „Přece si přišel, pošetilče!“ vřískala Jaga. Kníže na nic nečekal, tasil svůj meč a ohnal se proti ní. Cestu mu však zatarasilo houští, které jako by mu pod rukama z ničeho nic vyrostlo. „Pokud prohraješ tentokrát, vezmu si tvoje děti!“ smála se a vesele poskakovala. To otce rozlítilo a vyrazil na ježibabu znovu. Jeho hněv jako by čarodějku posílil. Namalovala na obloze vlnku, která se proměnila v blesk a uhodila do stromu. Strom se skácel k zemi, kníže jen tak, tak stihl před ním uskočit. „Nade mnou silou vyhrát nemůžeš!“ ušklíbla se. V tom si kníže uvědomil, že hněv a síla babu akorát posilují. Vrátil meč do pochvy a sedl si k ní zády. „Pokud mám tady zemřít, tak nedovolím, aby Jaga se kvůli tomu stala ještě silnější. Raději zemřu s myšlenkou na své děti a na svou vesnici.“ pomyslel si v duchu a začal přemítat. Vybavoval si ty nejhezčí okamžiky, které s dětmi zažil, jeho rodný kraj v plné síle a rozpuku až naprosto zapomněl na čarodějnici.

   Otcovo srdce se naplnilo bezpodmínečnou láskou, ta v jeho srdci pořád rostla a rostla. Až začala z jeho srdce prýskat a on se proměnil ve zlatý dešťový mrak, který zaplnil celou oblohu. Z velkého mraku se spustil zlatý déšť, ten začal naplňovat vyschlé potoky a říčky, vyprahlé studny a jezera průzračně čistou vodou. Do vesnice se vracel život.

   Anička zrovna zametala svou světničku, když v tom pohlédla z okna. Upustila koště a běžela najít bratra. Petr seděl v sále a brousil meč. Sestra ho popadla za ruku a táhla ven. Z počátku Petr nechápal co se děje, ale pak mu velká zlatá kapka přistála na čele a vedle ní další a další. „Slyším déšť zpívat ukolébavku, kterou nám zpívával táta.“ řekla a podívala se mile na bratra. Péťa napnul uši: „Já ji taky slyším.“ Usmál se na sestru a chytil ji za ruku. A tak tam stáli a nechávali se konejšit deštěm, který jim zpíval píseň krásnou a známou. Píseň jejich srdce.